Adventní doba a Vánoce 2022
Drazí nemocní,
nezadržitelný čas opět přináší do našeho života krásnou atmosféru doby adventní, která vyvrcholí vánočními svátky. Je překrásné, že smíme znovu a znovu prožívat klíčové okamžiky dějin naší spásy – stále stejná tajemství, ale po dalším roce života je snad vidíme s hlubším pochopením. Vždyť tato Boží tajemství mají nekonečný rozměr. Věřím, že v současné době, kdy nás „covid 19“ naučil používat různé technické prostředky a programy, má každý z Vás možnost účastnit se alespoň na dálku bohoslužeb nejen ve své farnosti, ale také na mnoha jiných místech, i v katedrálách. Věřím, že alespoň jedenkrát za měsíc máte také možnost přijmout Ježíše v Nejsvětější Svátosti při návštěvě pana faráře, a pokud jsou ve Vaší farnosti obětaví akolyté, tak snad i častěji. Pokud ne, určitě by stálo za to, takovou, alespoň měsíční, návštěvu s panem farářem domluvit. Vřele také mohu doporučit aplikaci breviar.cz, misal.cz, Kancionál a Bible – český liturgický překlad, tedy text Písma, který se čte při bohoslužbách v kostele. Někdo z mladší generace by Vám jistě pomohl stáhnout tyto aplikace do mobilu nebo počítače, pokud je už nemáte a sami byste to nezvládli.
Chtěl bych ale ještě připomenout jinou skutečnost, ze které se sám stále více raduji a za kterou denně Pánu Bohu děkuji. A to přítomnost živého, trojjediného Boha ve vlastním srdci. Každý pokřtěný totiž, pokud není v těžkém hříchu, a je tedy v milosti posvěcující, nese ve svém srdci Ježíše. Zkuste si v Janově evangeliu znovu přečíst začátek 15. kapitoly, kde je řeč právě o našem křestním spojení s Ježíšem. Právě při křtu se totiž realizuje to, že nás nebeský Otec působením Ducha Svatého spojí se svým Synem, jako když vinař naroubuje novou ratolest na pravý vinný kmen. Pokud se toto spojení ztratí, kvůli nějaké závažné vině, je možno jej obnovit díky svátosti smíření. Pán Ježíš v tomto úryvku ujišťuje a žádá: „Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás.“ (Jan 15,4) A je-li v nás On, pak je v nás i Otec, a kde jsou oni dva, tam nemůže chybět ani Duch Svatý. Ve čtrnácté kapitole téhož evangelia sám Ježíš ujišťuje apoštola Filipa a další své učedníky: „Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec je ve mně.“ (Jan 14,11) To je to nesmírně vzácné ovoce našeho křtu – že totiž od té doby v sobě nosíme celou Nejsvětější Trojici. Modlíme-li se doma, modlíme se nikoliv k někomu ve vzdáleném vesmíru, ale k živému Bohu, Otci, Synu a Duchu Svatému, kterého neseme ve vlastním srdci. Podobně je tomu se vztahem k Panně Marii. Ani ona není od nás daleko. Slyší nás, protože žije v Bohu, a tento Bůh přebývá i ve mně. Samozřejmě jsem-li v milosti posvěcující. Naše srdce je v tom případě živý svatostánek a každým svatým přijímáním se tato přítomnost Boží posiluje a zintenzivňuje. Mám s tím osobní zkušenost, když prakticky každý večer ve 20 hodin vycházím ven na modlitbu svatého růžence a korunky Božího milosrdenství a uvědomuji si na kterémkoli místě, kudy kráčím, že živý Bůh není daleko, ale je v mém srdci. Je to velká radost a štěstí z takto prožívaného přátelství s Ježíšem, nebeským Otcem i Duchem Svatým. Totéž pak je možno říci i o přítomnosti Otce, Syna i Ducha Svatého v tajemství Eucharistie. Přeji Vám tedy upřímně, abyste mohli co nejhlouběji prožít to, co zpíváme v jedné vánoční písni: „Místo Betléma pospěšme k oltáři…“, při vědomí, že tím oltářem a těmi jesličkami může být naše vlastní srdce.
Váš biskup Antonín
***
Milí nemocní přátelé,
minule jsme se zamýšleli nad otázkou proč. Proč jsem nemocný? Proč zrovna já? Proč zrovna teď? Teď se zamyslíme nad tím, jestli může nemoc přinést do lidského života něco dobrého.
Odpověď nám přinese pan Karel, který onemocněl akutní leukémií. Jakmile se dozvěděl diagnózu, přál si návštěvu nemocničního kaplana. Byl v šoku, který bývá prvním stádiem řetězce reakcí na sdělení závažné diagnózy. Mluvil páté přes deváté, měl strach, že zemře, bál se o svou manželku a tři malé děti, trápilo ho, že v zaměstnání nemá dodělanou práci… Nemocniční kaplanka, orientovaná ve stádiích prožívání závažné nemoci, Karlovi v situaci šoku rozuměla, aktivně mu naslouchala a podporovala vyjádření jeho citů, emocí a strachů, kterými byl Karel zaplaven.
V průběhu dalších setkání s nemocniční kaplankou se Karel ptal: „Paní kaplanko, jaký byl smysl mého života? Pro co jsem vlastně žil? Vždyť moje heslo bylo peníze, peníze, peníze (čestně vydělané, ale peníze). Chtěl jsem zabezpečit rodinu, splatit hypotéky, dopřát dětem i nákladné vzdělání, ale já jsem vlastně na tu rodinu neměl vůbec čas.
„Těžké období nemoci tedy může pomoci v přehodnocení pohledu na život a motivuje k proměnám, které přináší úlevu a pokoj“.
Víte, že nemoc také hrála roli při rozhodování o tom, kdo bude 31. pražským arcibiskupem? „Když jsem byl před dvěma roky při covidu mezi životem a smrtí, řekl jsem si: »Jestli mne, Pane, odvoláš, jedinou mou nadějí je Tvé milosrdenství. A jestli mne tu chceš ještě nechat, nebráním se, ale nechci pak nic pro sebe, jen to, co chceš Ty.« Uvědomil jsem si, co jsem Pánu Bohu slíbil, a jak jsem si to tímto sám sobě nalajnoval,“ popsal Jan Graubner s úsměvem.
Jen tak mimochodem, když jsme se 30. června v olomoucké katedrále s o. arcibiskupem Janem loučili, řekl mu jeden z kněží: „Když jsme se za vás v nemoci modlili, netušili jsme, že se modlíme za Pražáka.“
Přeji Vám všem, kdo čtete tyto řádky, nejen brzké uzdravení, ale také nalezení smyslu nemoci a nové vykročení do dalšího života.
Mons. Bohumír Vitásek